Můžete pomáhat lidem, ale také zvířatům. Přestože většina záchranných akcí míří na psy nebo kočky, ukazuje se, že pomoc si zaslouží i hlodavci. Nejlepším příkladem je Paweł Tarczyński – iniciátor a zakladatel nadace Ogony.
Mimořádný příběh
Paweł se zachraňováním zvířat zabývá už od dětství. V jeho rodinném domě jste zvířata nekupovala, nechtěná jste adoptovala z útulku. Jeho kolébku hlídala samice krysaříka - Mika - která s rodinou strávila 19 let. Kromě toho měl on i jeho bratr vždy nějaká zvířata v péči. A navíc - děda se procházel s divočákem na vodítku, což není běžný pohled.
Přečtěte si také: Frytt – polský rapper v exilu >>>
Začalo to Ježíšem
Dnes má na krku vytetovanou krysu. Symbolizuje nejen lásku k hlodavcům, ale především představuje Ježíše, u kterého tato láska začala. Ježíšek přišel k Pavlovi z obchodu se zvířaty. Původně měla sloužit jako potrava pro hada, ale had ji nechtěl jíst. Majitelé prodejen předpokládali, že tam zvířata nechovají, ale obchodují s nimi. Pawlův přítel, který tam pracoval, se ho zeptal, zda by Ježíše vzal k sobě.
Přečtěte si rozhovor s Pavlem
Jak jste se začal starat o nechtěná zvířata?
V mém domě byla vždy zvířata. Kolébku mi hlídal pes Mika, který v mém domě strávil 19 let a byl záchranářem v útulku. Měli jsme s bráchou i další menší zvířata - křečky, morčata, papoušky atd. V mém rodinném domě jsme zvířata nikdy nekupovali, pouze jsme adoptovali nechtěná.
Přečtěte si také: Stella Strzemecka o emigraci >>>
Když jsem byl starší, dostal jsem svého prvního potkana, kterého jsem pojmenoval "Jezušek". Nejdřív to někdo přinesl do zverimexu, kde pracoval můj kamarád. Krysa tam bohužel nemohla zůstat, protože obchod trvale nechoval zvířata. Tento malý kluk byl natolik inteligentní, že jsem na jeho "přemlouvání" začala pomáhat různým drobným hlodavcům, brát je do tzv. dočasného domova a hledat pro ně nové hlídače.
V roce 2012 jsem přišel s nápadem vytvořit první a zatím jedinou nadaci v Polsku zabývající se výhradně hlodavci. Neodmítám však pomoc ostatním zvířatům. Už jsem se starala o psy, ježky, ptáčky a mnoho dalších.
Je tetování krysy, které máš na krku, symbolické? Jaký je jeho příběh?
Ano, je to určitá pocta zvířatům, která mě změnila. Vždycky jsem je miloval, ale nikdy předtím pro mě nebyly prioritou. Díky jednomu malému potkanovi jsem se z party zvířete stal chlapem, který pracuje 12-15 hodin, 7 dní v týdnu, aby se postaral o zvířata.
Přečtěte si také: Marcin Kisielewski – muž, který miloval okurky >>>
V současné době vytváříte útulek pro malá zvířata. Za tímto účelem jste se přestěhoval z Krakova na venkov. Bylo to dobré rozhodnutí? Jak probíhá práce na azylovém domě?
Hlodavci změnu opravdu nepocítili. Je jedno, jestli v Krakově nebo teď na venkově - vždy měli velké klece. Kromě velkých klecí mají králíci a morčata venkovní výběhy a zeleninu z vlastní zahrady. Největší změnu pocítili psi v mé péči, protože místo procházek na vodítku po městě mají 35 akrů vlastní zahrady a les kolem domu.
Zda to bylo dobré rozhodnutí, budu asi moci říct až za pár let. Aktuálně vidím šťastná a zdravější zvířata, která mají své místo a čerstvý vzduch.
Práce na azylovém domě jdou velmi pomalu, protože samotné stěhování pohltilo všechny moje úspory. Naštěstí jsem si rychle našel práci a pomalu si můžu šetřit peníze na plnění svých snů.
Kolik a o jaká zvířata se aktuálně staráte?
Toto číslo se neustále mění. Některá zvířata sem na chvíli přijdou, jiná s námi zůstávají až do konce svých dnů. V tuto chvíli se snažím nepřekročit 250 zvířat, protože vím, že si mohu dovolit chovat tolik zvířat. Pečuji o psy, křečky, pískomily, morčata, potkany, osmáky a králíky. Existují i další hlodavci.
Přečtěte si také: Przemysław Kaca – muž s velkým srdcem >>>
Vedete nadaci Ogony. Kdy vznikla? Kolik členů má v současné době?
Tails Foundation byla založena v roce 2012. Nadace má na rozdíl od spolků málo členů a spoléhá na dobrovolníky. V samotné nadaci jsou 4 lidé. Dva členové správní rady (odpovědní za „papírování“) a dva v radě nadace, která je poradním orgánem. Co se týče dobrovolníků – těžko říct, protože jsou lidé, kteří pomáhají v jednorázových akcích, i když jsou i tací, kteří nám pomáhají poměrně pravidelně. Myslím, že v průměru využijeme pomoc 20-30 externích lidí ročně.
Záchrana nechtěných krys může vzbudit extrémní emoce – například kvůli fobii některých lidí. S jakými názory se nejčastěji setkáváte? Lidé vás obecně podporují nebo vás povzbuzují, abyste to vzdal?
Ještě jsem se nesetkal s negativním názorem člověka s fobií. Často však slyším: „Zachraňujete krysy? Pomohl byste chudým dětem." Naprosto souhlasím s tím, že by se mělo pomáhat i dětem. Problém je, že organizací tohoto typu jsou tisíce a zatím jen jedna z těch, které pomáhají malým zvířatům.
Snaží se pomáhat zvířatům, která si sama neporadí. Často se také setkávám s kritikou od tzv. lidí z okolí, tedy lidí, kteří dělají to samé co já. V nadaci je vše, co děláme, zdarma. Náklady se snažíme hradit i z vlastní kapsy a sbírky pořádáme, až když výdaje převyšují naše možnosti. Pro nás je to prostě vášeň, ne práce.
Proč se vyplatí zvířata zachraňovat?
Důvody jsou jen nebo možná dva: za prvé jsme zodpovědní za vše, co jsme si ochočili, a za druhé jsou to pohledy zachráněných zvířat. Mají větší cenu než všechny peníze světa.
Na závěr, chtěl byste něco vzkázat polské komunitě v Norsku?
Pamatujte – bez ohledu na to, kde jste, bez ohledu na to, co děláte – žijte tak, abyste na sebe mohli být hrdí.
Rozhovor s Michalem Nielubem.
