– Dobře... No tak, Maličká! Bude to snadné! - Myslel jsem.
– Máš v hlavě tolik úžasných myšlenek, hromadu škrábacích papírků a všechny ty sešity, do kterých jsi za ta léta nalil moře inkoustu. Bude to v pořádku! Můžeš to udělat!!!
Na chvíli jsem zavřel oči...Všude bylo takové ticho.
Nula zbytečného hluku. Požehnání….
"Dobře, to by stačilo," pokáral jsem sám sebe.
- Nyní se postavte rovně! Zhluboka se nadechněte a začněte!
Nemohl jsem uvěřit, že jsem v tu chvíli měl tolik emocí. Třásla jsem se a zároveň vzrušovala. Mnul jsem si ruce, když jsem se dotýkal kláves, a pak jsem najednou vstal a šel po místnosti a v duchu si říkal, že napsat knihu je asi ta největší hloupost, jakou mi moje mysl mohla říct.
Netrvalo dlouho a znovu jsem se posadil před počítač a pokračoval v monologu...
– Začněte! Pojď! Co z toho pro vás bude? Kaše s mlékem jako vždy... Ztratíte se v myšlenkách, soustředíte se a zapisujete... a nakonec vše dává smysl. Snadný?! Snadný…
. Začátek
Tak jsem začal hledat svou inspiraci... protože tohle je můj osud. Nechci se změnit. Ne...já se nezměním. Hledám pravdu. Pravdy kolem vás…
Se všemi těmi závodními myšlenkami jsem si nevšiml, že za oknem je skoro tma. Jen pár číslic na displeji dýchalo, což tvořilo pozdní jednotku času. Asi se mi zhoršil zrak, nebo jsem měl unavené oči, protože jsem musel trochu přimhouřit, kolik je hodin. Bylo něco po půlnoci a stránka na obrazovce mého notebooku byla stále prázdná... a moje hlava také.
Je úvodní fáze nejtěžším momentem pro každého, kdo píše svou první knihu? Každý ví, že začátek je nejdůležitější. Alespoň pro mě…
Jeho obsah určuje, zda dokážu čtenáře zaujmout natolik, aby se rozhodl otočit další stránku.
Od této chvíle začne jeho představa o vás a o tom, jak vás bude vnímat.
Na začátku odhalíte své záměry příjemci a iniciujete vůči vám očekávání. Právě tento úvod vás bude definovat a štítek, který k vám bude připevněn, bude viset ve vzduchu nad vámi. Cokoli se však stane na začátku – na konci se to může proměnit v něco úplně jiného, bohatšího, jemnějšího a úžasnějšího...
Co závisí na nás, může fungovat
Návnada
Nebo naopak. Nakonec to může dopadnout tak, že přes všechny vaše pokusy vybudovat si svou úžasnou image svůj život bravurně strávit a dát mu nějakou výraznou podobu – dříve nebo později čtenář dospěje k závěru, že všechno, o čem píšete, není nic. ale bláboly. Jeden předpoklad, nekonečně mnoho výkladů.
Ale není to to, o čem život je, proměňovat nemožné v možné? Nevysvětlitelné do zjevného? Divné až neuvěřitelné? Průměr do mimořádného? Všichni se držíme cíle, šance... naděje na změnu...
. Inspirace
Andrzej Sapkowski jednou napsal: "Osud. Předurčení. Něco nevyhnutelného. Mechanismus, který zajišťuje, že prakticky nekonečné množství nepředvídatelných událostí musí skončit tak či onak.“
Co kdybychom to mohli změnit? Náš osud?! Co kdyby se naskytla příležitost je předělat, transformovat a přetvořit? Alespoň trochu... Pasivita by v tomto případě byla selhání, setrvačnost, fádnost...
Volím naději... riskování, nedostatek bezpečí, šílenství a statečnost!!! Protože jaká je škoda? 🙂
