.
Vždy tam byly emoce! Trochu o tom, že jsem Polák a chtěl jsem, aby norská mládež hrála polské písně. A já si říkal: Budou to vůbec chtít? Vypráví Mirosław "Carlos" Kaczmarczyk, hudebník, skladatel a vedoucí skupiny Loud Jazz Band.
PRVNÍ KYTARA. PŘILEPILO SE TO NA MĚ "CARLOS"
Vzpomínkou na tu první kytaru jsou krvavé prsty. Bylo to takové utrpení, boj zahrát písničku. Byl to také sen utéct do lepšího světa, protože časy byly těžké. „Carlos“ se mnou zůstal. Od Carlose Santany, samozřejmě. Protože když jsem se učil hrát na elektrickou kytaru, inspiroval mě Santana. Ale vždycky říkám, že jsem zároveň slyšel i jazzovou kytaru, tedy "Wese" Montgomeryho. A právě tyto dva světy mě zároveň přitahovaly. Led Zeppelin, Deep Purple, King Crimson, Emerson, Lake & Palmer. Všechny tyto skupiny inspirovaly a stále jsou největším zdrojem inspirace pro mladé lidi. Když se mi podařilo dostat na Hudební akademii v Katovicích, zapadl jsem do velmi úzkého prostředí, protože nás bylo po celém Polsku doslova pár. A tím se vše otevřelo.
SKANDINÁVIE. TOUŽÍT, ABY TO NĚKDE BYLO LEPŠÍ
Skandinávie byla něco jako téma už od dětství, protože v našem šedém období 70. a 80. let panovala taková touha – někde po něčem lepším. Je také přirozené, že když se někdo učí a studuje, hlavní myšlenkou je někde dobýt svět. A odchází. A Skandinávie nás nakazila Bergmanem. Ve Varšavě bylo kino dobrých filmů "Wiedza". Hráli jsme tam na záškoláctví. A tam jsme sledovali Bergmana. Po tomhle je taková touha Skandinávské ticho, za těmi tvářemi, které sedí v okně a nehýbou se. Byl to prostě takový velký kontrast k našemu životu v Polsku.
VÝLET DO NORKA. BYL JSEM ZAMILOVANÝ
A odešel jsem, protože moje žena, stále moje žena, tu byla, studovala chrámovou hudbu, varhany. Kromě toho byla dirigentkou již vystudovanou v Polsku a klavíristkou. A našla se tu velmi dobře. A už jsem trochu vyzrál, už jsem procestoval kus světa a vyjel na polská turné, odehrál 30 koncertů měsíčně. A byl jsem připraven se trochu uklidnit. Byl jsem zamilovaný a prostě jsem cítil, že to musím udělat. Bylo to ale rozhodnutí – z toho, že jsme na volné noze a tančili po pódiu s kytarou, teď jsme se museli trochu znormalizovat a najít si své místo v běžném životě. Čím jsem už byl, čeho jsem dosáhl, moje zavazadla: vzdělání, zkušenosti a úspěchy. Protože jsem se vrátil z Broadwaye s "Metro", nominací na "Fryderyk", albem pro "Mercury". Bylo to prý tak skvělé, ale zároveň se to stalo tak trochu těžkým nákladem. Protože by se zdálo, že když sem přijdu, tak budou jen tleskat a všechno se otevře. A ukazuje se, že každodenní život je takový, nikoho neznáte, je to samota, neuměl jsem jazyk. Norština mi nepřišla jednoduchá. A člověk v tom opravdu musí být.
HLASITÁ JAZZOVÁ KAPELA. KAPELA, KTEROU VEDU 30 LET
Foto: Loud Jazz Band Music Records
Tato sestava je mezinárodní, muzikanti se trochu obměňují, ale někteří jsou z první sestavy. Stejně jako muzikanti z první polské kapely. Tam je zatím Wojtek Staroniewicz ze Sopot. Byl spoluzakladatelem kapely. V kapele je i Maciej Ostromecki z Ciechanówa, hráč na bicí nástroje. Tito mladí norští hudebníci, kteří se mnou začínali, jsou nyní v Norsku velmi slavní. Naše zájezdy zahrnovaly, že jsem musel mluvit polsky, norsky a anglicky. Často docházelo k vtipným situacím, kdy jsem se při polštině díval na Nora a naopak. Ale ukazuje se, že je tu něco, co je nad tím vším. Protože norští muzikanti hrají úplně jinak a Poláci taky – každý má svůj jazyk, má svou autonomii. Ukazuje se, že v určité fázi si všichni rozumí beze slov. A vlastně síla hudby spočívá v tom, že pokud jsou muzikanti citliví, talentovaní a zkušení, tak se nějakým nepochopitelným způsobem přizpůsobí a najdou společnou řeč.
ŠKOLA. NÁVOD JE INSPIROVANĚJŠÍ!
Foto: Loud Jazz Band Music Records
The Ensemble. Foto: Patryk Stawarz
Pracuji na hudebních školách jako lektor elektrické kytary. Zkušenosti jsem získal vážně v Norsku. Cítil jsem, že ve škole je taková příležitost naučit se mnoho věcí. Takže paradoxní, protože jsem měl být učitel, byl jsem tam v podstatě učit. Byl jsem rychle konfrontován. Musel jsem to spolknout. Viděl jsem, že se musím neustále učit. A stalo se to tak každodenní záležitostí, že jsem viděl, že stojí za to být pozorný ve smyslu pozorování. Pozorování je tak důležitý prvek, abychom do toho nešli jen s nějakou představou, že to tak je. Vždycky tam byly emoce, trochu o tom, že jsem Polák. chtěl jsem aby moji studenti (norská mládež) hráli polské písně. A tak říkám: budou chzpívat nějaké polské písničky?
Přečtěte si také náš další článek: Cosmopolitní scéna – na druhé straně klubové scény
Jaké to je, jak k tomu přistupovat?
Byla to vlastně trochu ostych, taková nejistota. Ale ukazuje se, že tomu tak vůbec neníodhad Jsou prostě otevřené. A ještě teď nedávno v písních Komedy zpívala Sunniva polsky, mrzačila polštinu – musel jsem jí vysvětlovat, že „všechno, co zpíváš polsky, za to tě budou Poláci milovat, protože i když to zkomolíš, jde o toto gesto, že to chcete zpívat polsky. To je nejdůležitější. Že nemusíš být dokonalý." Jsou v tom také. Podobně během festivalu Hendrix 1. května Tobias zpíval mnoho polských písní: Breakout, Perfect. Vyučování je spíše inspirativní. A to mi dělá největší radost.
"Carlosi. Mezi školou život a umění inspirovat – toto je 4. díl minisérie rozhovorů „Polsko v tvých očích, Norsko v mých očích. Klikněte a podívejte se na celou epizodu zde:
NORSKÝ TEXT
"Carlos. Mellom leksjoner a livets skole og kunsten å inspirere"
Det Har alltid vært følelser, blant annet fordi jeg er polsk and ønsket at norske ungdommer skulle spille litt polskmusikk. Og jeg har tenkt: Vil de i det hele tatt ha lyst det? Mirosław "Carlos" Kaczmarczyk, hudebník, skladatel a kapelník skupiny Loud Jazz Band, forteller om sitt liv v Norsku.
DEN FØRSTE GITAREN OG KALLENAVNET „CARLOS“
Minnet om den første guitaren miner er finger med blood. Det var et mareritt, en camp om å få til å spille et stykke. Det var en drøm om å kaste seg ut i en annen, bedre verden. Det var nokså tunger tider. Správná síť „Carlos“. Fra Carlos Santana, naturligvis. Pro når jeg var i gang med å lære meg å spille el-gitar, var det Santana jsem inspirerte meg. Muži, jako všichni podrazáci, jako jazzová kytara jako "Wes" Montgomery. Det var de to verdenene som trakk meg hostinec a seg samtidig. Led Zeppelin, Deep Purple, King Crimson, Emerson, Lake & Palmer. Alle de bandene inspirerte, or de er fremdeles den største inspirasjonskilden til unge folk. Jeg klarte å komme meg til Musikkakademiet i Katowice, det vil si at jeg har på en måte kommet meg inn i et veldig trangtmusikkmiljø, pro vi var noen få studenter fra hele Polen. Og det åpnet alle veier for oss.
SKANDINAVIE. VI LENGTET ETTER ET STED DER BORTE DER DET STO BEDRE TIL
Skandinavia var et viktig tema siden jeg var barn, for i denne grå tidsperioden på 70- og 80-tallet lengtet vi etter et sted der borte der det sto bedre til. Det er også naturlig når man lærer og studerer at man ønsker å erobre verden på et eller annet vis og da reiser man bort. Og Skandinavia smittet oss med Bergman. Det var en kino med gode filmer ve Varšavě. Den het „Knowledge“ („Kunnskap“). Det var der vi gikk når vi skulket skolen og der så vi Bergman. Det var lengselen etter skandinavisk stillhet, etter ansikter man ser i vinduet som ikke beveger seg. Det var rett og slett så sterk kontrast til vårt liv i Polen.
ANKOMST TIL NORGE. JEG VAR PŘEDNÍ SKET
Jeg reiste bort, fordi min cone, hun som fremdeles er min cone, har vært her, student kirkemusikk, orgel. Hun var ellers dirigent og pianist utdannet i Polen. Og hun har funnet seg til rette ji. Pánská nok jeg ble moden etter å ha reistrunt i verden og rullet langs polske veier og spilled 30 konserter per måned. Så jeg ble klar til å roe meg litt ned. Jeg var forelsket og følte at jeg måtte gjøre dette, men det var kontakt også et valg mellom det å være frilanser og danse med guitar na scenen, eller stabilisere seg litt og finne seg til rette i en vanlig h. Jeg har blitt, to jeg allerede hadde oppnådd før jeg kom hit, var min bagasje, altså: utdannelse, erfaring, like seksesser, for jeg har jo vært på Broadway med den polske musicalen "Metro", nominert "Ftilmus" rozlitý hostinec en skive pro plateselskapet Merkur. Det var så fantastisk, men det ble samtidig en litt tung bagasje. For det kunne virke sommusikkbransjen ville stå åpen og alle skulle kappe for meg når jeg kom hit. Pánské realiteten var mye annerledes, jeg kjente ingen, kunne ikke språket, det var ensomt. Norsk språk var ikke lett for meg å lære. Og man er nødt til å virkelig finne seg i det.
LOUD JAZZ BAND, SOM JEG HAR LEDET I 30 ÅR
Dette bandet er internasjonalt, besetningen varierer litt, men noen har vært med fra starten av. Også fra den opprinnelige polske besetningen, som Wojtek Staroniewicz fra Sopot. Han var med på å opprette bandet og er med fremdeles. Samme med trommisten, Maciej Ostromecki mnich Ciechanów. De unge norskemusikerne jsem begynte hos meg er anerkjente i Norge and dag. Det at vi turnerte mye gjorde at jeg måtte snakke polsk, norsk og engelsk. Det oppsto ofte morsomme situasjoner når jeg rettet blikket mot en nordmann og snakket polsk, og motsatt. Men det virker som det finnes noe som svever over alt dette. Fordi de norskemusikerne spiller jo helt annerledes enn de polske. Hver av oss har et eget språk, en autonomi. Men på et visst stadium av den prosessen er det slik at alle forstår hverandre uten ord. Det er det Musikkens kraft handler om, at nårmusikerne er følsomme, begavede og erfarne så tilpasser de seg hverandre, og på et eller annet vis finner de et felles språk.
ŠKOLA. DET Å VEILEDE DREIER SEG MER OM Å INSPIRERE NOEN
Jeg jobber ikulturskoler som el-gitar-lærer. Det er først in Norsko jeg fotograf harfått den typen erfaring. Jeg har skjønt intuitivt at man lærer mye når man underviser. Det er et paradox, for jeg var jo den som skulle være lærer, og jeg har fotografisk vært der for å undervise. Jeg ble konfrontert raskt med dette. Jeg måtte godta at det var jeg som stadig måtte lære noe nytt. Og det begynte å bli min hverdag. Jeg har merket at det man må være mindful, pozorovatel. Observasjon er jo et så viktig element, det at du ikke har noen fasit på alt på forhånd. Men denne jobben har alltid vekket noen følelser, blant annet fordi jeg er polsk og ønsket at norske ungdommer skulle spille litt polskmusikk. Og jeg har tenkt: Vil de det i det hele tatt? Er det mulig å få dem med på det? Hvordan vil de se på det? Jeg var factisk litt sjenert og usikker. Muži sledují seg å være ubegrunnet, fordi akkurat barn og unge er åpne for nye ting på en naturlig måte. I den siste tiden da min elev, Sunniva skulle synge Komedas låter på polsk, og det var da litt gebrokkent polsk – måtte jeg forsikre henne: "Absolutt alt du vil synge på polsk, vil bare gjøre at polakker vil elske deg, for til og med hvis du skulle blande de polske lydene, så er det ønsket ditt om å synge på polsk som er storslått. "Det er jo viktigst med denne gesten overfor dem, du må ikke være perfekt." Og slike ting gjør at jedenáct blir med på det. Det same er med Hendrix-festivalen, some holds den 1. May. Tobias synger jo mange polske sanger: Breakout, Perfect. Det å veilede dreier seg mer om å inspirere noen. Det gir mest glede.
"Carlos. Mellom leksjoner a livets skole og kunsten å inspirere" – det er den 4. epizoda i mini-intervjuserie „Polen i dine øyne, Norge i mine øyne“. Klikněte na její epizodu: https://youtu.be/g5luyGJ971o
